MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


1. DEN, 18. 2. 2001, NEDĚLE - NA CESTĚ DO AUSTRÁLIE

Den D a hodina H konečně nastaly! Po téměř více jak roce "příprav" je konečně neděle 18. února 2001, 7:15 ráno a my máme s Pavlem sraz na letišti v Ruzyni. Oba jsme více než dochvilní, jak by také ne, když se náš velký sen právě stává skutečností. Necháváme si zabalit kletry do fólie, bude to tak lepší, aspoň se nezachytí nikde za popruhy a měly by dorazit společně s námi. A přijíždí Sísa, chce se s námi rozloučit, klobouk dolů, takhle brzo ráno a ještě k tomu v neděli - díky Síso.

Teď už nás čeká jenom check-in, objednáváme si sedadla v zadní části letadla, letíme totiž vrtulovým DHC-8 od Tyrolean Airways a pokud nechceme hned na začátku přijít o uši, tak nám ani nic jiného nezbývá. Máme zpoždění, start v 8:40 se posouvá a my doufáme, že zpoždění moc nenaroste, abychom stihli přípoj ve Vídni. V 9:15 konečně startujeme. Ve Vídni jsme cobydup, krátce po 10. hodině přistáváme na Vienna International Airport ve Schwechatu. Celkem bez problémů nacházíme odletový gate a stavíme se do fronty na odbavení. Pavel dělá první památeční foto, ale foťák zastávkoval, tak žádná fotka není. Škoda. Lidí je tu celkem dost, ani není divu, vždyť do BOEINGU 777 - 200 se vejde přes 300 pasažérů. Hned před námi je asi 15-ti členná skupina mladých Slováků, vypadá to na nějakou sportovní třídu nebo oddíl. Po odbavení se přesouváme do celkem malého prostoru, než nás pustí do letadla. A i tady nabíráme malé zpoždění, místo v plánovaných 11:00 startujeme asi o 10 minut později. Teď už nás definitivně nic nezastaví. Sedíme v předem zarezervované 39. řadě, kousek za křídlem a vychutnáváme si skoro 12-ti hodinový let do malajsijského Kuala Lumpur. Každý máme k dispozici malou televizi v sedadle před sebou a tak si let krátíme sledováním různých filmů, trasy letu na mapě, pohledem jako z kokpitu letadla (kde toho stejně není moc vidět) nebo poslechem několika hudebních kanálů. Kupodivu se mi daří občas na pár minut usnout. Prostoru na nohy není zrovna moc, jak to v letadlech a economy class bývá… To Pavlovi spánek potíže nedělá, nezbývá mi, než tiše závidět. Letíme s větrem v zádech rychlostí přes 1 000 km/h, ve výšce kolem 11 000 m, venku je asi 60 stupňů pod nulou. Ještě za světla vidíme na obzoru Elbrus a pak už jenom světla dole pod námi. Zpočátku elektrická, později čím dál tím více rozdělané ohně v íránských nebo pákistánských vesnicích. Až znova nad Indií v oblasti větších měst jako je Dillí nebo Kalkata svítí domy a ulice zase elektrikou.

U Kalkaty se stáčíme směrem na jih a přes Thajsko se blížíme k našemu mezipřistání v Kuala Lumpur. Míjíme bouřkové mraky, ze kterých se blýská jako o život a přitom nás posádka letadla stříká sprejem proti hmyzu. Jsme zvědaví na přistání. Přepínáme si proto televizi na kanál s pohledem pilota a vyhlížíme společně přistávací dráhu. A už ji vidíme - jenom já poznamenávám, že se mi zdá trochu nakřivo. Pavel je stále v klidu a tvrdí, že kamera je na křídle a proto se dráha zdá být nakřivo. Já tomu nevěřím, při startu byla normálně v prostředku na čáře, tak proč by najednou měla být na křídle? Už jsme skoro na zemi a dráha je stále nakřivo… A pak to přišlo - při dosednutí na asi hodně mokrou dráhu a za silného větru dostáváme dvojitý smyk ze strany na stranu, až to v letadle zahučí zděšením. V tu chvíli Pavel uznává, že ta dráha nebo spíš naše letadlo bylo opravdu nakřivo. Pilot však všechno bravurně zvládnul a tak 5:30 místního času dojíždíme už v klidu a v pořádku na stojánku (v Praze je 22:30). Tohle mi už ale nikdy nedělejte!

Konečně Kuala Lumpur, konečně se můžeme trochu protáhnout. Projdeme se po letišti, podíváme se do letištního knihkupectví, ale skoro všude jsou kromě angličtiny nám nesrozumitelné klikyháky. Máme však málo času, za necelých 45 minut (6:10) už znova startujeme. Čeká nás dalších asi 8 hodin letu. Pavel zjišťuje, že mu uklízecí četa, tzv. poklízeči, uklidila (rozuměj ukradla) hodinky, které si nechal pověšené na sedadle před sebou. Aspoň poučení pro příště - všechno cenné s sebou z letadla ven.

Začíná se rozednívat, Pavel si zase v klidu spí a já zase trpím. Austrálie není vidět, jsou mraky, až konečně asi 2 hodiny před přistáním se objevují solná jezera a poušť pod námi - nádhera. Znova nás sprejují, vyplňujeme imigrační karty a teď už jenom esíčko nad Modrými horami a nad Sydney, přímo nad olympijským areálem se propadáme v turbulenci jako na horské dráze a konečně dosedáme v Sydney na Kingsford Smith International Airport - tentokrát bez problémů. Je 17:04 místního času, 7:04 času středoevropského, svítí sluníčko a je asi 30 stupňů Celsia. V Praze mrzne, to je pohoda.

Po téměř 24 hodinách cesty tedy - G'DAY MATE - WELCOME TO AUSTRALIA !!!